Mlýn Šmajstrla - Frenštát pod Radhoštěm

Z historie mlýna Šmajstla

Pokaždé, když si vzpomenu na svého dědu Františka, vybaví se mi obraz jednoho jarního odpoledne roku 1953. Jako šestiletý kluk jsem seděl na mezi a pozoroval ho: pečlivě přeorával půdu na poli, doslova se mazlil s každou hroudou hlíny, vytrhával plevel, vybíral kameny. Ty odhazoval na okraj pole, kde pak tvořily jakési hráze. Na Valašsku jim lidé říkávali hromadiska.

Za své klukovské zážitky, které zřejmě ovlivnily celý můj život, vděčím vlastně náhodě. Do první třídy jsem začal chodit v Petrovicích u Karviné k paní učitelce Olze Bělíkové. Brzy jsem však onemocněl černým kašlem a na doporučení doktora Rottaegla mě maminka odvezla k dědovi Františkovi do Frenštátu pod Radhoštěm, abych se, jak říkala, nadýchal čistého vzduchu.

Tehdy v dětství jsem se poprvé, setkal s pěstováním pohanky, s jejím setím, sklizní i mlácením. Děda František mi vysvětloval, že pohanka potřebuje čerstvě pro oranou půdu, protože klíčí dříve než plevel. "Je velkou chybou zorat pole na podzim a na jaře před setím jej pouze povláčet. Plevel má pak před pohankou předstih a zamoří celé pole," říkával. Pole před setím nikdy nehnojil, aby rostliny nevyrostly zbytečně vysoké a nepolehly. Pohanku, sel vždy tam, kde v předcházejícím roce byly zasazeny brambory nebo řepa. Tyto moudrosti předků, které mi děda František předával, zůstaly někde skrytě uchovány v mé dětské hlavě a později, když jsem se rozhodl pokračovat v mlynářské tradici rodiny Šmajstrlů, se mi začaly vybavovat.

V průběhu staletí se setkáváme s mnoha způsoby drcení a mletí zrní. Nejjednodušší formou bylo drcení obilí na rovném nebo mírně zahloubeném kameni ručním kamenným drtidlem. Nejstarší podobou mlýna je mlýn tažný, který se uváděl do pohybu pomocí tažných zvířat. Obrat v produkci a kvalitě mletí nastal po zavedení vodní nebo větrné síly k pohonu mlecího zařízení.

V českých zemích má mlynářství velmi dlouhou a starou tradici. Mlynáři jako dvorští řemeslníci se objevují v knížecích a později v královských klášterech a kapitulách. S největší pravděpodobností se tenkrát jednalo o vodní mlýny. Větrné mlýny se u nás objevují ojediněle. Ve třináctém století byly stavěny na větrných místech a až donedávna se dochovaly na Olomoucku, v Moravské bráně a ve Slezsku. Překrásný exponát větrného mlýna stojí ve valašském skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.

Obecně se o mlynářích soudilo, že museli umět víc, než mlít obilí. Trutnovský řád z roku 1717 charakterizuje mlynářské řemeslo tak, že mlynářům náleží stavěti mlýny, pily, všelijaké vodní nástroje k valchování suken, kůží, a vše, co voda pomohla poháněti. V době lucemburské měla Praha více jak dvacet mlýnů. Roku 1600 se již uvádí na sedmdesát moučných kol. Od roku 1444 byli mlynáři samostatně organizováni v pekařském cechu a měli svá práva, výhrady, znaky i erby.

Pod mlynářem pracoval v mlýnici "stárek" v postavení předního tovaryše a zástupce mistra. Stárek řídil práci mladších tovaryšů - mládků a učedníků - starších prášků a mladších smetiprachů. V pekařské mlýnici - šejdovně vládl šejdíř. Býval to přední tovaryš, který spravoval obilí pekařů. Musel ho odebírat a předávat pekařům mouku.

V mnohých městských hospodářských knihách jsou detailně popsány činnosti mlynářů i v době neúrody. Když obilí nebylo a mlýn se netočil, mohl mlynář pro obživu své rodiny vykonávat jiné činnosti, které mu však musel rychtář přidělit.

Otvírací doba:	Kontakt:	Kudy tam:
	Pohankový mlýn Šmajstrla s.r.o., Kopaná 806, 744 01 Frenštát pod Radhoštěm, tel., fax: 556 835 448 tel.: 605 418 575, 605 949 293 e-mail: info@pohankovymlyn.cz

««ZPĚT NA TIPY NA VÝLETY««